Kdyby nebyla zábava, byl by život nás lidí smutný. A tak se snad každý aspoň někdy něčím baví a leckdo se snaží tu více a tu méně přispět k zábavě těch ostatních. A někdy se to daří, zatímco jindy tomu tak pochopitelně být nemusí.
Vezměme si třeba takový příklad:
Muž přišel do drahé restaurace a poručil si to nejdražší jídlo. A poté pravil k číšníkovi: „Nesnáším, když já jím, zatímco jiní mají hlad. Přineste stejné jídlo i všem, kdo tu jsou. Ať i oni jedí.“
O tom, že se dotyčný setkal s kladnou odezvou od ostatních hostů, jistě mluvit netřeba.
Pak si tento host objednal láhev toho nejlepšího a nejdražšího vína. A opět se obrátil na číšníka: „Nepřipadá mi správné, abych popíjel, zatímco mají ostatní žízeň. Přineste tohle víno i všem ostatním, kdo tu jsou. Ať pijí i oni.“
Odezva byla pochopitelně ještě pozitivnější. Muž se dočkal vysloveného aplausu.
A pak došlo na placení. Jak jinak? Muž se obrátil opět na onoho číšníka. „Chtěl bych platit. Přineste mi můj účet za to, co jsem tu měl. A ostatním ho přineste také. Když platím já, ať platí i oni.“
Nevím. Asi bych nechtěl být v pozici dotyčného muže, pokud to myslel vážně. Protože ne každý humor humorně i končí.
Stejně jako bych nejspíše nechtěl být v kůže onoho muže na celnici, který se dotazoval celníka, zda smí přes hranice převézt sedmdesát kilo zlata. A když se dozvěděl, že ne, obrátil se na manželku a povídá: „Je mi líto, zlato, ale budeš tu muset zůstat.“
Každá sranda prostě za něco stojí. Někdy za úsměv, někdy za prd, někdy za pár facek. To podle toho, kdo a jak ji podá a kdo a jak ji pochopí a případně vztáhne na sebe.
Ovšem dobré je v dnešní době určitě přinejmenším to, že si legraci dělat můžeme. A to ze všeho, nebo skoro ze všeho. A že už na rozdíl od dřívějška neplatí ono do určité míry skutečně pravdivé: „Znám skvělý politický vtip. Za ten by mohlo být tak pět let v kriminále.“